Abychom pochopili podstatu psychiky, je potřeba čerpat z odborných pramenů a ujasnit si základní znalosti o člověku. Naše evropská identita stojí na biblických a řecko-římských základech. Vycházejme tedy z těchto zdrojů a pokusme se odhalit podsadu lidské existence se všemi jejími aspekty.

      Co je člověk a jak je tvořen? Odpověď nacházíme v první knize Bible v Genezi ve větě: „Bůh utvořil  z hlíny země člověka, vdechl mu do jeho nozder dech života a člověk se stal živou bytostí“.(Gn 2,7) Člověk je tedy podle tohoto výroku spojením fyzické hmatatelné látky (hlínu můžeme pevně uchopit, cítit, vidět – vnímat ji smysly) s neuchopitelnou a smysly nevnímatelnou duchovní substancí pocházející z dechu samotného Boha.  Dech nebo-li také duch, hebrejsky ruach vdechnutý do Adama (prvního člověka - z hebrejského výrazu adamah = hlína) tak dává vzniknout živé bytosti - hebr. nefeš, což znamená duše. V člověku se jakoby propojuje země a nebe, hlína a Bůh, svět viditelný a neviditelný, tělo a duch. Spojením či jakýmsi výsledkem propojení těla a ducha vzniká pak ona duše, řecky psyché. Člověk je jedy tvořen třemi složkami: tělo, duše, duch a mluvíme tak o trichotomii člověka.

     Podobně i staří řečtí filosofové vnímali člověka jako spojení tělesné a duševní stránky, nemluvili však o duchu, ale jen o duši - psyché. Tím vzniká dualismus tělesnosti a duševnosti, světa hmotného a nehmotného, v řeckém vnímání důrazně oddělován. Platón dokonce duši vyčítal její spojení s tělem, ve kterém je vězněna jako v hrobě, a tudíž se musí těla zbavit. V biblickém pojetí je však tělesnost, duševnost a duchovnost propojena v nedělitelné jednotě, která tvoří identitu člověka, kde duše je spojením těla a ducha.

      Trichotomii však podvědomě vnímal i Aristoteles, když výchovu člověka rozdělil do tří základních složek: výchova tělesná, rozumová a mravní. Rozumovou oblast chápal jako místo poznávání a myšlení. Mravní výchova je zahrnuta v senzitivní lidské složce spočívající v cítění a chtění. Také zde mluví o třech lidských složkách - těle, duši a duchu, které je potřeba rozvíjet. V podstatě bychom ve svém životě měli správným vývojem a výchovou dosáhnout tělesné, duševní a duchovní dospělosti.

     Je zajímavé, že právě řecký filosof Aristoteles ve svém bádání odrývá to, co již bylo před mnoha lety zjeveno Bohem hebrejskému národu, když mu skrze Mojžíše odevzdává první a největší přikázání: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,5) Jsou zde opět zdůrazněny tři lidské složky - srdce, duše, síla, přičemž lidskou silou můžeme chápat sílu tělesnou a srdcem zase ducha. Srdci odpovídá právě  Aristotelova třetí senzitivní složka v oblasti cítění a chtění, kdy mluvíme o citu, tedy o něčem nehmotném, vnímatelném nikoli tělesnou, ale duchovní stránkou člověka. Jak již bylo výše uvedeno, lidský duch pochází z dechu či ducha (ruach) samotného Boha, který se v Bibli prezentuje právě jako LÁSKA. Proto srdce přináleží oblasti ducha. Když má člověk milovat Boha celým svým srdcem, znamená to, že celý lidský duch má být naplněn Bohem, tedy láskou. Z toho můžeme vyvodit, že duchovní lidská oblast je určena pro lásku, jenž  je  nevyšším citem, a kde chybí láska, tam musí zákonitě vznikat problémy, potíže, strádání, oslabení i nemoci. Proto je láska nepostradatelná a je základním předpoklad pro život, vývoj jedince, výchovu a pomoc.

Shrňme základní dosavadní poznatky:

               -         člověka tvoří tři složky: TĚLO, DUŠE, DUCH

          TĚLO -  hmatatelná, materiální, smysly vnímatelná hmota

            -   podléhá fyzikálním zákonům

            -   existuje v oblasti viditelného materiálního světa

          DUCH - neuchopitelná, nemateriální, smysly nevnímatelná substance

                            - nepodléhá fyzikálním zákonům ale duchovním zákonitostem

                            - existuje v oblasti neviditelného duchovního světa

                            - jeho zdroj je v citové oblasti v srdci

                 DUŠE  -  vzniká spojením těla a ducha

                              - vytváří živou bytost, člověka - homo sapiens - člověk rozumný

                              - představuje rozumovou stránku člověka

                              - existuje v rozumové tedy v neviditelné oblasti světa

             -  tělo, duše a duch jsou propojeny, tvoří jednotu, vzájemně se ovlivňují, spolupůsobí a

                projevují  se navenek

            -   základní lidskou potřebou je láska, která existuje v oblasti duchovní, z níž pak přechází do oblasti

                duševní a tělesné, kde se tak stává viditelnou a smysly vnímatelnou

            -  duch ovlivňuje tělo a tak se neviditelný duch projevuje skrze viditelné lidské činy 

     Nyní můžeme položit otázku: Jaká je nevyšší forma lásky? Podíváme-li se na lásku matky k dítěti vidíme, že se láska opravdu projevuje činy. Matka se o dítě stará, věnuje se mu, krmí ho, obléká, objímá ho, vstává k němu v noci, komunikuje s ním, dává mu svůj čas, sebe sama, můžeme říci, že se v jistém smyslu obětuje pro své dítě. Pravá láska je spojena s obětí. Když jdou muži do boje bránit svoji zem, také se obětují a svůj život položí za život druhých. Tedy obětování vlastního života pro druhého a s tím spojené utrpení můžeme považovat za nejvyšší formu lásky.

     Když Bůh v Bibli říká, že je on sám Láska, můžeme na něm vidět, že by se nějak obětoval? Bůh je duch - vdechl život člověku, je tedy vnímám duchově. Aby se však tento duch stal vnímatelný smysly, aby ho člověk mohl vidět vlastníma očima a konkrétně sledovat jeho činy, musel se tento Boží duch zhmotnit. Jak? Tím, že se stal sám člověkem. Propojilo se tedy tělo - hmota a Bůh - láska. Z toho propojení vznikla lidská bytost jménem Ježíš Nazaretský žijící před dvěma tisíci lety, jehož životní příběh byl zaznamenán v evangeliích tvořících součást Bible. Na jeho životě můžeme opravdu vidět nejvyšší formu lásky, když obětoval vlastní život, aby ukázal, jak Bůh miluje člověka. Nevedl boj proti lidem, ale dovolil, aby ho zabili. On, který měl moc křísit mrtvé, uzdravovat nemocné a vyhánět zlé duchy, že by se neuměl ubránit nespravedlivému odsouzení a potupnému ukřižování? Jediné logické vysvětlení se nabízí, že se nechal zabít lidmi dobrovolně.

      „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný,“ čteme v Janově evangeliu. Bůh nikoli jen slovy, ale činy ukázal sám sebe jako Lásku, když si v Ježíši Kristu na hlavu (symbol rozumu) nechal lidmi nasadit posměšnou trnovou korunou, své tělo nechal zbičovat a ukřižovat a své srdce nechal probodnout kopím. Tedy opravdu miloval trojí dimenzí těla, duše a ducha -  celou silou, celým rozumem a celým srdcem. Sám vyplnil boží zákon lásky, protože nikdo z lidí zasažených dědičným (Adamovým) hříchem nebyl a není schopen ho vyplnit, neboť v prvé řadě myslí ve svém egoismu sám na sebe a na záchranu, zachování a prosperitu vlastního života.  Kristus však svojí smrtí a zmrtvýchvstáním získal pro člověka možnost, že mu ZADARMO daruje svého duchu, Božího ducha -  Ducha svatého. Člověk se už tedy nemusí trápit dodržováním zákona, který stejně není schopen vyplnit, ale může dostat Ducha svatého, který sám v něm bude onou silou Lásky, jakou měl Kristus. Duch svatý je pak v něm hnací silou, je to duch Boží, duch Lásky, který se projevuje heroickými činy, v nichž nemyslí na sebe, ale na dobro druhých. Příkladem může být Matka Tereza, Jan Pavel II., ale i žena v domácnosti, která se s láskou stará o svého manžela a své děti. Smyslem tedy je získat tohoto Ducha svatého, aby se člověk mohl zrealizovat v pravé lásce a poznat tak opravdové štěstí a smysl vlastního života.

Psychiatrie a psychologie

     Nyní se dostáváme do oblasti psychiatrie a psychologie.

     Již samotný název těchto dvou vědních oborů obsahuje v sobě slovo psyché, řecky duše.Jedná se tedy o odvětví zabývající se duší. Z výše uvedených poznatků víme, že duše patří do neviditelné a  smysly nevnímatelné lidské části. Z těchto důvodů mají specialisti v daném oborou psychiatři a psychologové ztíženou práci tím,  že „nevidí do hlavy“ těm, kteří je žádají o pomoc. Zatímco běžní lékaři léčící tělesnou stránku se pohybují ve viditelném světě a mohou tedy smysly (zrakem, hmatem, sluchem) poznat neduhy těla a také je adekvátně léčit. Používají k tomu techniku, chemické rozbory, nástroje a samozřejmě medikamenty. Lékař vidí vyrážku na kůži, frakturu, nádor (i pomocí rentgenu), zjistí nemoci z chemického rozboru krve, pomocí operace mechanicky odstraní či napraví různé části v těle apod. Tělo tedy analyzujeme a léčíme pomocí materiálních zařízení včetně fyzikálněchemických prostředků. Jak ale analyzovat a léčit duši nebo dokonce ducha, když je „nevidíme“? Můžeme je pouze poznávat na základě chování, činů a projevů daného jedince. Nikdy však nebudeme schopni zcela nahlédnout a objektivně posoudit stav duše a ducha, neboť jsou jednoduše smysly nevnímatelné a z tohoto pohledu těžko dostupné pro komplexní analýzu. Musíme tedy volit jakýsi duševní (psychický) a duchovní způsob vnímání a jemu odpovídající pomoci. Duše, která projevuje duševní nemoc bude potřepovat psychickou pomoc, kterou jí může poskytnout odborník jako psychoterapeut, psycholog, psychiatr. Duch projevující duchovní problémy bude potřebovat duchovní pomoc, nikoli psychickou nebo fyzickou. Odborník na duchovní pomoc je duchovní osoba, kněz, či exorcista určený pro vážné duchovní těžkosti.   

Z výše uvedené tabulky vidíme, jak by mělo být o člověka postaráno v jeho potřebách a potížích. Rozeberme postupně všechny tři složky a zhodnoťme, jak je s nimi nakládáno.

Tělo

     Největší péče je jednoznačně věnována tělu. Naše tělo si řekne, kdy má hlad, kdy je unavené, když ho něco bolí atd. Potravou, odpočinkem, pohybem se snažíme dát tělu vše v takové míře, v jaké si to můžeme dovolit. Taktéž lékařská péče je u nás na vysoké úrovni a fungující rozvětvená zdravotní síť se snaží nabídnout co nerychlejší a nejefektivnější formu pomoci, při které používá léky, operace, nejnovější přístroje, rady apod. Můžeme říci, že v dnešní době a v naší společnosti je o tělo postaráno velmi dobře. Člověk není ale jenom tělo, nýbrž i duše a duch. Jak je to s těmito dvěma „neviditelnými“ složkami? Nejsou v porovnání s tělem trochu zanedbávány? Dostává se jim péče na takové vysoké úrovni jako tělu?

Duše

      Duše představuje rozumovou stránku člověka a je také určitým pojítkem těla a ducha. Ona je udržuje ve spojení, v rovnováze a její rozum a především vůle či přesněji řečeno rozhodnutí, která stanovuje, určují, jakým směrem se bude ubírat celá lidská osobnost. Její vůle, činy a rozhodnutí by měli být realizovány zcela svobodně, protože člověk je bytost svobodná. Mluvíme zde o lidských právech, které by měly platit pro všechny a všemi být respektovány. Za svá rozhodnutí a následné činy pak nese duše zodpovědnost. 

     Jak se duše rozvíjí a jak je o ni postaráno? Duše se potřebuje učit, vzdělávat se, prohlubovat svůj intelekt, cvičit se v myšlení, potřebuje pracovat, tvořit, budovat, potřebuje se sdílet, komunikovat s druhými, relaxovat, potřebuje být ohodnocena, uznána a především milována. Pokud nejsou tyto potřeby v patřičné míře naplněny, může dojít k narušení, deprivaci a újmě na zdraví. V tomto případě na duševním zdraví. Člověka mohou traumatizovat nejrůznější  životní události, když přijde o práci, zemře mu dítě, je přepracovaný a nedostává se mu odpočinku, je nedoceněn, odmítán, deptán druhými atd., může tak upadnout do depresí, či jiných psychických potíží. Proto je potřeba při psychické pomoci vždy hledat příčinu, která problémy způsobila, tyto problémy se snažit vyřešit a uvést tak život do patřičné duševní rovnováhy. Psychická pomoc tedy spočívá především ve formě rozhovoru, komunikace, přemýšlení, hledání příčin a nalézaní řešení – tedy v terapii.

     Již staří Římané měli osvědčené a na duši blahodárně působící metody při léčení duševním poruch. Asklepiades (124-56 př.n.l) používal muzikoterapii, rekreační tělocvik, vodoléčbu, masáže a léčbu zaměstnáním.  Jak je tomu ze současnou duševní pomocí? Oněch starověkých metod patřičně odpovídajících potřebám duše si již nevyužívá a všeobecně se propaguje „moderní“ způsob postavený na medikamentech. Nabízí se nám široká síť psychologických poraden a psychiatrických ambulancí. V případě hospitalizace kromě psychiatrických oddělení pak psychiatrická léčebna, lidově blázinec. A zde se však dostávám k hlavnímu problému. Je psychiatrická léčebna místo, kde se duše může zotavit či dokonce uzdravit? Dochází zde k rozvoji osobnosti a jejímu růstu v možnosti vzdělávání se, práce, tvořivosti, komunikace s druhými, ohodnocení, uznání, a to vše v plném respektování svobody jedince? Je psychiatrická léčebna místo, kde člověk zakouší, že je milován a přijímán? Bohužel nikoli. Všeobecně se ví, že „blázinec“ je místo hrůzy, kam se člověk  nechce dostat. Jednoduše řečeno tento ústav neplní svoji funkci, kterou nese ve svém názvu „psychiatrická léčebna“, protože zde nemůže z výše uvedených důvodů docházet k léčbě, nýbrž bohužel k opačnému efektu – v pokračování duševní destrukce jedince s dalšími zdravotními problémy způsobenými vedlejšími účinky psychofarmak. Otázkou tedy je, k čemu jsou tato zařízení dobrá a pro společnost přínosná? Nemají žádný smysl, měla by být tedy zrušena a nahrazena zařízeními, která budou duši budovat a efektivně jí pomáhat v rámci respektování její svobody a práva na důstojný a láskyplný přístup.

     Na duši blahodárně působí, když je respektována, uznávána ale především milována. Již malé dítě zakoušející mateřskou lásku tak dostává prostor pro svůj zdravý růst, kdy se ho matka dotýká, hladí ho, mluví na něj, zpívá mu, hraje si s ním, učí ho mluvit, chodit, dítě pak staví z kostek, vybarvuje, říká básničky… to vše je duševní rozvoj jedince, který však není možný bez zastřešující lásky. Pokud by láska chyběla, byl by to nezdravý vývoj, který by s sebou nesl celou řadu deprivací, neuróz, potíží tělesných i duševních, jak můžeme vidět na týraných a zanedbávaných dětech. Proto má dítě vyrůstat v rodině, kde se mu v první řadě dostává lásky od rodičů. K tomuto by měla být společnost vychovávána. Pak ji budou tvořit duševně zdraví a vyrovnaní jedinci. Jak ale docílit této lásky? Kde ji vzít? Chybí láska? Jak je to možné?  Dostáváme se tím ke třetí lidské složce spojené s citem, srdcem, láskou, a tím je duch.

Duch

     Duch  patří bohužel v současné době k nejvíce zanedbávané složce. Zdaleka se mu nedostává tolik potřebné duchovní stravy, jako se v dostatečné míře dostává fyzické stravy tělu. Kdyby tělo nemělo přísun potravy, bude chřadnout a může i umřít. Stejně je tomu i s duchem. Nemá-li duchovní potravu, taktéž skomírá. Mnozí se o svého ducha vůbec nestarají, někteří dokonce ani neví, že nějakého ducha mají. V těchto lidech jakoby duch opravdu odumřel, jsou „bez ducha“, cítí se vyprahlí, prázdní a nenaplnění. Chtějí se nasytit, hledají ono vnitřní naplnění, hledají lásku, ale mnohdy na špatných místech. Jaká je tedy ta správná duchovní potrava, duchovní péče a duchovní pomoc? V prvé řadě ve vlastním srdci. Duch je spojen se srdcem, tedy ve svém srdci se člověk setká se svým duchem. A co má tento duch dělat, aby dostal duchovní potravu? Jak otvírá člověk ústa, aby jimi mohl jíst, stejně tak člověk otevírá své srdce, aby jím přijal duchovní nasycení. Ve svém srdci se tedy člověk setká sám se sebou a se svojí podstatou. A co má být tím duchovním pokrmem? Tak jak narozené dítě instinktivně saje mléko od svém matky, ze které „vzešlo“, stejně i člověk otvírá srdce tomu, z něhož pochází, který ho „zplodil“, vytvořil. V lidském srdci se lidský duch setkává s duchem svého Stvořitele. Může z něho sát ono mléko – duchovní pokrm, sám život. Jak od matky skrze tělesné spojení proudí dítěti životodárná síla tělesného pokrmu, tak podobně proudí duchovní životodárná síla Lásky od Boha Stvořitele do lidského srdce. Spojení matky s dítětem při procesu přesunu potravy se nazývá kojení, proces spojení člověka s Bohem se označuje slovem modlitba. Modlitba je tedy nezbytná součást pro pozitivní duchovní růst člověka, je to něco instinktivního a přirozeného. Modlitba může v lidském srdci sama od sebe vytrysknout kdykoli během lidského života jako naléhavá potřeba touhy po životě, po naplnění, po hledané touze být milován a být v bezpečí. Podobně jako dítě plačící o mateřské mléko pak po nasycení blaženě odpočívá na mateřském klíně, tak i člověk s otevřeným srdcem pro svého Boha čerpá z životodárného zdroje a nachází tak pro svoji duši to pravé naplnění v láskyplně objímající Boží náruči. Stačí jen otevřít své srdce a „pít“. Člověk tak může se svým Stvořitelem ve svém srdci komunikovat, předkládat mu své potřeby, prosit ho pomoc, děkovat mu za všechno, skrýt se v Jeho bezpečí, zkrátka, jak říká sv. Augustin: „Bože, stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“

      Kromě modlitby je duchovní potravou i Boží slovo zaznamenané v Bibli včetně odborné duchovní literatury. Dále různá mluvená i písemná svědectví lidí o jejich životních zkušenostech s Bohem, které se stávají pro jedince duchovní posilou. Také i společenství lidí spojených poutem Božího ducha se stává hnací a přetvářející silou v srdcích jednotlivců tvořících jeden celek. Duchovní posilou jsou i poutě na místa vážící se na nějaké nadpřirozené jevy jako např. zjevení Panny Marie (Lurdy, Svatý Hostýn, Fatima), kde účastnící svědčí o množství blahodárných účincích včetně zázračných uzdravení. K zásadní duchovní pomoci patří i možnost litovat svých chyb a prohřešků vůči Bohu i lidem, neboť člověk je bytost chybující a díky prvotnímu hříchu Adama tíhne spíše ke zlu než k dobru. Duši pak její prohry, neschopnosti, vlastní zklamání a hříchy tíží. Potřebuje se s nimi vyrovnat, vyznat je a smířit se s Bohem i s druhými. K tomu slouží jako jeden z nejúčinnějších způsobů svátost smíření určený pro pokřtěné katolíky, kteří tak mají mimořádnou možnost slyšet po upřímném vyznání svých hříchů při zpovědi blahodárně působící slova pronesená knězem: Jsou ti odpuštěny tvé hříchy, jdi v pokoji. Duše tak nabývá opět ztracenou rovnováhu, klid a vyrovnanost, což je důležité nejen pro ni samotnou, ale i pro její okolí. Člověk však hřeší a bude hřešit i nadále, proto je duchovní péče v procesu zpovídání nezbytná až do konce života. Člověk je přirozeně bytost nedokonalá, ale skrze odpuštění hříchů mát tak možnost neustále více pronikat do láskyplné náruče Nebeského otce, který ji má vždy otevřenou pro své vracející se „marnotratné syny“.   

     Hlavním a největším garantem duchovní péče v našem prostředí je katolická církev, která nabízí nejefektivnější a nejkomplexnější systém duchovní služby.  Skrze svátosti pomazání nemocných, eucharistie a svátosti smíření (zpověď) přináší lidem velkou duchovní pomoc blahodárně působící jak na tělesné neduhy, tak i na psychické slabosti. Kdo nemůže přijmout svátosti, může alespoň s knězem rozmlouvat ve vzájemném dialogu. Tato služba je vždy zdarma. „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“, říká Kristus svým učedníkům.

     V porovnání s rozvětvenou zdravotní lékařskou péčí je však duchovní servis nabízený církví v současné době značně nedostačující. Každý má svého praktického lékaře a v případě zdravotních potíží (od bolení zubů, přes porodní bolesti až po rychlou záchranou službu) ví, kam se má obrátit. To ale bohužel neplatí v případě potřeb či potíží duchovného charakteru. Běžný člověk neví, kde má hledat pomoc, kam jít, jak o pomoc požádat, mnohdy ani neví, co je fara a kde ji hledat. V záplavě lákavých duchovních pseudopomocí pak snadno sklouzne do neodborných rukou  kartářů, šamanů či léčitelů, jejichž neodborná pomoc duchovní stav ještě přitíží.                  

Vzájemné prolínání duše, ducha a těla

     Nesmíme však zapomínat, že tři lidské složky tělo, duše a duch jsou v jednotě, vzájemně se ovlivňují a prolínají. Psychické problémy se mohou projevovat fyzicky na těle např. stresem, zvýšenou teplotou, bolestmi hlavy, zubů, břicha a díky překyselení organismu způsobeným vnitřním napětím a stresem může snadno propuknout bujení rakovinových buněk. Fyzické nemoci zase mohou negativně ovlivnit psychiku, může se objevit úzkost, deprese, duševní rezignace, ztráta zájmu o život, zvýšená agresivita, vztahovačnost atd. Fyzické nemoci mohou ovlivnit i ducha, a to pozitivně i negativně - při rakovině může člověk na duchu zatrpknout a ve stavu zlosti a nepřijetí nemoci spáchat sebevraždu, nebo naopak se na duchu posílit, nemoc přijme jako důvod k přehodnocení životních hodnot a změní svůj život k lepšímu. Na situaci působí i duševní stav - vůle, kdy člověk v mysli rozvažuje a rozhoduje se, jaký k nemoci zvolí postoj. Podobně má i duchovní pomoc pozitivní vliv na fyzické problémy i na psychiku. Např. svátost pomazání nemocných může přivést k úplnému tělesnému uzdravení a svátost smíření (zpověď) zase přináší ztracenou psychickou pohodu a vnitřní mír. Negativní duchovní jevy jako čarodějnictví, magie, okultismus, léčitelství, kartářští atd., kde nepůsobí nadpřirozená Kristova milost ale její opak, logicky tak negativně ovlivňuje i duši a tělo. Způsobují zdravotní problémy a psychické úzkosti, strachy, rozbroje, pracovní neschopnost atd. Společným jmenovatelem všech duchovních negativ je hřích. Proto vyzpovídání se z hříchů ve svátosti smíření působí jako uzdravující akt navracející duši opět do normy.

     Tělo, duše a duch jsou tedy v pevném sepjetí, vzájemně se jejich stavy ovlivňují ať už negativně či pozitivně. Hlavní roli hraje lidská vůle a schopnost dobré volby ve stavu svobodného rozhodnutí. Proto je potřeba při léčbě hledat, z jaké části lidské bytosti pochází ony potíže, kde se nachází epicentrum. Zda-li v oblasti těla, duše či ducha.  Není to vždy snadné, když se všechny tři složky prolínají. I v běžné medicíně se hledá onen zdroj, jsou-li zjištěny např. nádorové markery. Nemá smysl léčit jen otoky a nehledat příčinu, které je způsobují. Bolest břicha může signalizovat zánět slepého střeva nebo může být projevem psychické neurózy způsobené stresem ve škole či v zaměstnání. Proto je důležité hledat vždy příčiny, než zatěžovat zbytečně organismus chemickými látkami, které navíc způsobují i řadu vedlejších účinků.  To se hlavně týká psychiatrie.  Zde je potřeba zaměřit se na účinné PSYCHOTERAPIE, které objevují příčiny duševních potíží a nikoli do sebe „cpát“ pilulky na úzkost a nezajímat se tím, co úzkost způsobuje. Ano, farmaceutický průmysl je jistě spokojen, ale my ne. Nedivme se potom, že mnozí takto duševně nemocní jedinci, kterým nikdo efektivně nepomohl, nakonec řeší své nevyřešené problémy sebevraždou. 

Problém psychiky, psychiatrie a svobodné vůle

       Psychiatr, psycholog, psychoterapeut, či kdokoli jiný, kdo pracuje s lidskou bytostí je povolaný k tomu, aby dotyčnému pomohl, ne aby mu škodil. Základní požadavek pro duševní harmonii je, aby člověk nebyl duševně „znásilňován“, aby nebyl nucen do něčeho, co nechce. A právě v psychiatrii se tento jev může dít často, neboť zde je pacient už jaksi automaticky považován za „duševně chorého“, tedy za někoho méněcenného, kdo neví, co je pro něj nejlepší. A tak lékař za něj rozhoduje – samozřejmě pro jeho „dobro“.  Pokud však psychiatr nerespektuje vnitřní svobodu člověka, jeho svědomí, vůli, svobodnou volbu se rozhodnout,  nerespektuje hlavní podstatu člověka, způsobuje tak velký defekt a silné zranění na duši. Lidská bytost je tvořena v prvé řadě duchovní substancí, těžko probádatelnou, kde se v jádru ukrývá jakási duchovní intimita, nedotknutelnost až posvátnost, kde se ukrývá lidská svoboda a důstojnost. Italské slovo „důstojnost“ dignità  má blízko ke slovu „božství“ divinità se společným základem di – Dio, což je Bůh. Tato duchovní oblast člověka je jistě hodna respektu a nemůže být zde pácháno násilí vůči osobě jiného názoru. Pokud však psychiatr nerespektuje tento intimní duchovní rozměr pacienta a doslova se „vecpe“ do této křehké lidské sféry ve snaze dotyčnému pomoci, pak se sám staví do role zachránce, spasitele, boha, znalce pravdy a popírá tak existenci pravého Boha, který respektuje lidskou svobodu. Tím působí duševní destrukci. Systémy, které nerespektují lidskou svobodu, označujeme TOTALITNÍMI. Prosazují svoje práva a myšlenky na úkor ostatních. Nemusí se jednat jen o nacizmus či komunismus, ale o jakýkoli způsob MANIPULACE  s lidskou svobodou, vůlí a rozhodováním. Pokud se dotyčný nechce podrobit, přistoupí se k razantnějším donucovacím prostředkům a s použitím NÁSILÍ je dotyčný přinucen poslechnout. A právě tyto způsoby jsou typickými postupy v psychiatrii, přesněji řečeno v psychiatrických zařízeních. Psychiatrické léčebny, kde nejsou respektována lidská práva, jsou v rámci zdravotného zařízení místem totalitní politiky. Bohužel běžní lide si tento fakt neuvědomují, nepřemýšlí nad ním, nepřipouští si ho. Do blázince se však nikdo sám od sebe nechce. Máme ale jiná odborná zařízená, která by člověku s psychickými problémy způsobenými například přepracovaností, či úmrtím někoho blízkého, opravdu pomohla? Bohužel nemáme. A to si lidé možná uvědomují a děsí se toho.

       Nerespektuje-li psychiatr, či jiný zřízenec v psychiatrické léčebně SVOBODNOU VŮLI ČLOVĚKA, je to zcela v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Lidské svědomí, lidská vůle a lidské rozhodování jsou zcela  podřízeny lidské svobodě a jedině člověk sám má právo rozhodovat se o svém vlastním životě a zdraví. Lékař je pouze jeho průvodcem a pomocníkem a nikdy nesmí a nemůže „ukradnout“ člověku jeho svobodu, i když je to v zájmu „dobra“. Bohužel porušování lidských práv a důstojnosti člověka je v psychiatrii a především v psychiatrických léčebnách na denním pořádku. Mluvíme tedy již o TOTALITĚ, nikoli o zdravém prostředí. Setká-li se člověk skrze psychiatrii s nátlakem, ponížením jeho důstojnosti, pohrdáním, degradováním, odmítáním, vyčleněním z lidské společnosti, neumožněním návratu do běžného života, separování, jak se asi bude cítit? Jakou kvalitu života může vést? Může žít  harmonický a vyrovnaný život? Asi moc ne. Statistiky ukazují, že 90% sebevražd pochází právě z řad takto postižených lidí.

Odborné poznatky z psychiatrie o sebevraždách  

         Psychiatr Juraj Tkáč píše v úvodu ve svých skriptech Základy psychiatrie (IMS Brno) o alarmující situaci v oblasti sebevražd, které v EU v roce 2006 počtem 58 000 převýšily i počet autonehod s 50 000 úmrtími. Přitom 90% sebevražd tvoří lidé, kteří mají spojitost s duševním onemocněním. Nejčastější a nejvážnější duševní nemocí je deprese. Z hospodářského hlediska byly v EU náklady související s depresí v roce 2004 odhadovány na 118 miliard EUR. Každý rok 11% Evropanů pocítí nějakou formu duševní nemoci a zhruba 50% případů duševních poruch mají svůj základ v období dospívání. V Evropě dochází každých 9 minut k sebevraždě.

Tyto všechny informace jsou jistě šokující. Jsou všechny finance vynaloženy opravdu efektivně? Jak doopravdy pomoci člověku? Přejeme si být společností duševně nemocných a sebevrahů? Pokud ne, je potřeba začít hledat jednak PŘÍČINY problémů a jednak EFEKTIVNÍ ZPŮSOBY, jak je řešit. Taktéž je potřeba odstranit a zrušit všechny ŠPATNÉ formy „pomoci“. Je potřeba se ptát na zkušenosti lidí, co jim pomáhá, co je naopak ničí, co vede k depresím a sebevraždám. Nikoli totalitní vládou psychiatrie s jejími nehumánními ústavy a postupy, ale dialogem, porozuměním a odborným citlivým láskyplným vedením člověka mu pomoci ven z jeho trápení.

Komplexní pomoc ve všech třech lidských složkách

     Je potřeba brát lidskou bytost v celé její šíři všech tří složek, duše, ducha a těla, které se navzájem prolínají. Proto je potřeba spolupráce všech tří typů odborníků – lékaře, psychologa a kněze tak, aby byly pokryty všechny lidské potřeby. Duchovní vyprahlost může vést k psychickým problémům. Psycholog tedy dotyčného odkáže ke knězi. Když vidí kněz u zpovědi psychické problémy, pošle dotyčného k psychoterapeutovi. Lékaři by zase měl spolupracovat s kněžími při udělování svátosti pomazání nemocných pro celkové zlepšení zdravotního stavu.  Některé nevysvětlitelné negativní duševní projevy, se kterými si psychiatr neví rady, by měl přenechat knězi exorcistovi, který je odborník na duchovní problematiku. Spolupráce duchovních, lékařů a psychologů je jedním z hlavních předpokladů pro efektivní léčbu nemocných. 

NÁVRHY NA REFORMU PÉČE O DUŠEVNÍ ZDRAVÍ

     Podle svých poznatků a zkušeností navrhuji zásadní změnu v péči o lidi a jejich duševní zdraví. Je potřeba uskutečnit několik kroků:

1.     Zrušit psychiatrické léčebny (blázince)

Proč? Tato místa snižují lidskou důstojnost, nerespektují lidskou svobodu, nepůsobí pozitivně ale destruktivně. Pobyt v tomto zařízení člověka vyřadí z běžného společenského života a zůstává mu jakýsi „cejch“, okolí k němu ztrácí důvěru. Toto zařízení je nástroj totalitní zvůle, kde jsou zavřeni nevinní lidé. Mnozí pak spáchají sebevraždu. Psychiatrické léčebny nepomáhají, ale škodí.

2.     Místo psychiatrických léčeben vybudovat jiná vhodná zařízení

V psychiatrických léčebnách jsou lidé všeho druhu na jednom místě. Psychicky nemocní, násilníci, sebevrazi, sociálně slabí, staří, zhroucení, ale i zcela nevinní lidé, kteří byli na toto místo dohnání svými blízkými. To je špatně. Je potřeba oddělit od sebe ty, kteří jsou nebezpeční a páchají trestnou činnost od těch, kteří se nedopustili žádného přestupku. Kdo má deprese, neměl by být přece hospitalizován za mřížemi s tím, kdo chce někoho zabít. Zvlášť je potřeba pracovat s lidmi postiženými ranami osudu,  zvlášť s nebezpečnými jedinci a jinou pomoc potřebují lidé ze sociálně slabého prostředí bez domova. Každý druh postižení si vyžaduje svoji specifickou péči.

3.     Odebrání svobody pouze tomu, kdo spáchal trestný čin

Není správné, aby člověk s depresemi byl proti své vůli umístěn do psychiatrické léčebny, kde je mu odebrána svoboda na dobu neurčitou. Tento člověk se nedopustil žádného zločinu, proč by měl být tedy „trestán“ odnětím svobody? Naproti tomu lidé, kteří páchají trestnou činnost zůstávají dále na svobodě a ubližují ostatním. Jedná se o všechny druhy trestné činy popsané v trestím zákoníku č. 40/2009 Sb. (např. trestné činy proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti, lidskosti, rodině a dětem atd). Tito lidé, přestože vykazují jasné známky psychické poruchy, se do psychiatrických ústavů nikdy nedostanou. Škodí společnosti, která před nimi není chráněna. Dívka, která přeplave Vltavu tímto skutkem nespáchala žádný trestný čin, a přesto je proti své vůli odvezena do Bohnic. Muž léčící se na psychiatrii vyhrožuje své ženě zabitím, tím se již dopouští trestného činu vyhrožování podle § 353 trestního zákoníku, přesto však není zavřen a nakonec ženu opravdu zabíjí (viz případ spisovatelky Moonyové v Brně). Toto je zcela špatně. V prvé řadě má být chráněna spolčenost podle jasně daného zákoníku. Lidé ohrožující své okolí mají být zavřeni i proti své vůli, zatímco u lidí neohrožujících druhé k tomu není žádné  právní opodstatnění a je potřeba respektovat jejich svobodu.  

4.     Změna zákona o péči a zdraví lidu  20/1966 Sb.

Proč se dostávají do psychiatrických léčeben i zcela zdraví lidé, kteří nikomu neubližují? Umožňuje to zákon 20/1966 v paragrafu 23, kde je možno bez souhlasu dotyčné osoby uzavřít ji v ústavním zařízení i za předpokladu, pouze jeví-li známky duševní nemoci, tedy, nemusí žádnou duševní nemoc vůbec mít.  (4) Bez  souhlasu nemocného  je možné  provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to  podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče

b) jestliže  osoba jevící  známky duševní  choroby nebo intoxikace  ohrožuje sebe nebo své okolí

Slovo „jeví“ umožňuje posuzovat dotyčného jen subjektivně bez možnosti odborného vyšetření. Zákon tak umožňuje do psychiatrických léčeben zavírat zdravé lidi, což se bohužel běžně děje. Tento šok a nespravedlnost pak nevinným lidem opravdu může způsobit vážné poškození psychického zdraví a stres může přímo způsobit propuknutí duševní či jiné vážné nemoci. Zákon sice specifikuje, že osoby jevící duševní nemoc jsou bez souhlasu hospitalizovány jen tehdy, ohrožují-li sobe nebo okolí. Výraz „ohrožuje“  lze však vykládat taktéž velmi volně a není jasně specifikováno, co ohrožení je a co není. Tato benevolence k libovolnému výkladu zákona dovoluje ubližovat nevinným lidem, kteří se stávají obětí intrik, ale i „dobré vůle“ okolí, které jim chce pomoci. Zde by bylo vhodné stanovit jasná pravidla výrazu „ohrožuje“.  A pravě v této souvislosti by se mělo použít znění trestního zákoníku 40/2009 Sb., který přesně vymezuje, co je a co není trestný čin. Pouze za trestné činy by měla být odňata člověku svoboda, ať už jeví, či nejeví známky duševní nemoci. Tedy zákon by měl znít spíše nějak takto: „Bez souhlasu dotyčné osoby je možné převzít ji do ústavní péče, dopouští-li se trestné činnosti. V ústavním zařízení pak bude odborně vyšetřeno, jedná-li se o osobu s duševním onemocněním, či nikoli. Poté bude osoba umístěna v nápravném zařízení buď pro psychicky nemocné, nebo psychicky zdravé.“ Co se týče osob ohrožujících sebe, zde je potřeba respektovat jejich svobodnou vůli. Svobodu jim nelze proti jejich vůli odejmout, protože se nedopustili žádného trestného činu.  Je možné jim pomoc pouze nabídnout a umístit je do zdravotnického zařízení POUZE s jejich souhlasem a nikdy ne bez něho. V tomto bodě se paragraf 23 zákona 20/1966 Sb. evidentně mýlí a nerespektuje lidskou svobodu.  

5.      Zřízení Sanatoria duševního zdraví

Místo psychiatrických léčeben by byla zřízena Sanatoria duševního zdraví určená pro osoby s psychickými problémy, které se nedopustily žádné trestné činnosti a neohrožují tak své okolí. Byly by zde umístěny pouze na základě své vlastní vůle, mohly by kdykoli zařízení opustit, neboť by nebyly drženi v uzavřeném prostoru. Probíhala by zde léčba podobná lázeňskému stylu s vycházkami, relaxací, koupelemi, sportem, zábavou, terapeutickou pomocí, duchovním doprovázením, ale i pracovní činností, studiem, knihovnami, kulturou, hudbou atd. Tato zařízení by sloužila pro stabilizovaní akutních psychických poruch, k uklidnění či překonání psychického náporu způsobeném rodinnou tragédií, vyčerpaností organismu, přepracováním a dalšími psychickými výkyvy. Po stabilizování by se dotyčný vrátil do běžného života a podle potřeby by pokračoval v ambulantní péči lékařů, v psychoterapii či ve změně způsobu života, která posilují jeho duševní zdraví.     

6.     Nápravná zařízení

Lidé dopouštějící se trestné činnosti v souvislosti s psychickou diagnózou by měli být léčeni i proti své vůli v uzavřených zařízeních. Zde je odebrání svobody zcela správné, neboť svým trestním činem již podle zákoníku zasluhují toto odnětí svobody. Nezapomeňme, že již vyhrožování smrtí je trestný čin. V prvé řadě je potřeba chránit společnost před osobami, které ji ohrožují. Podle mého osobního názoru by tyto osoby měly být zavřeny tak dlouho, dokud se v nápravném zařízení konkrétní trestné činnosti „neodnaučí“. Ať už se jedná o poruchy v chování způsobené špatnou výchovou nebo o poruchy chování na základě jiných vlivů, je třeba zvážit nebezpečnost osoby pro okolí a vytvořit takový účinný systém nápravy, který by dotyčného mohl propustit opět do společnosti až bez vyloučení dalšího rizika. Tým specialistů z řad psychologů, terapeutů, lékařů a duchovních by měl tento systém nápravy ve své kompetenci a byl by zodpovědný za výsledky. Je  potřebné dotyčnou osobu vyšetřit z hlediska všech tří lidských složek – tělesné, duševní a duchovní, najít ohnisko problému a stanovit efektivní léčbu vedoucí až k úplnému uzdravení. Povaha nebezpečnosti osoby vůči okolí by musela být objektivně jasně určena a byla by zvážena možnost ambulantní péče na svobodě pod odborným vedením s asistencí vedoucí k řádné socializaci a začlenění do společenskosti. Nevyléčitelné případy by musely být samozřejmě v zájmu ochrany společnosti umístěny v uzavřeném zařízení natrvalo.    

7.     Domovy pro lidi bez domova a sociálně slabé  

Také je potřeba pamatovat na sociálně slabé, kteří nejsou z jakýchkoli důvodů schopni se o sebe postarat, žijí bez domova, jsou náchylní ke kriminalitě a neumí žít řádně ve společnosti. I těmto lidem je potřeba pomoci, protože tak pomůžeme i celé společnosti. Ve speciálních domech pod odborným vedením by se takto postiženým jedincům mělo dostat základních lidských potřeb jako je strava, oděv, ubytování, možnost pracovat, vzdělávat se, rozvíjet své schopnosti i svoji osobnost a postupným procesem socializace se začlenit zpět jako spořádaný občan do společnosti. 

8.     Povinnost pracovat pro všechny zdravé a schopné

Z nedávných výsledku Sčítání lidu vyplynulo, že polovina české populace nepracuje. To jistě není dobře. Pokud lidé nepracují, nemůžeme očekávat pokrok, ale jen postupný úpadek. Práce je totiž potřebná nejen pro ekonomický růst, ale i pro psychickou vyrovnanost a pohodu. Bez práce nejsou koláče, práce šlechtí člověka, kdo nechce pracovat, ať nejí atd. Proto je potřeba postarat se o to, aby všichni, kdo jsou zdraví a schopní mohli pracovat, měli možnost zvolit si své povolání a mohli tak rozvíjet svoji osobnost  i celou společnost. Nejde primárně o zisk, ale o naplnění lidských potřeb, mezi něž patří právě možnost uplatnění svých dovedností. Proto by měl ve všech zařízeních určených pro nápravu, převýchovu a léčbu být také prostor pro objevení lidského potenciálu, který by se rozvíjel a zužitkoval tak, aby jedinec i okolí bylo spokojeno a obohaceno.  

9.     Reforma vězeňského systému

Mnozí lidé zavření ve vězení jsou obětí špatné výchovy. Během ní se naučili nevhodným vzorcům chování, které pak uplatňují ve svém životě.  Špatné chování je jen otázkou času, kdy jedince dovede až k trestné činnosti, odsouzení a následnému výkonu trestu. Jaký je však smysl pobytu ve vězení? Trest, nebo náprava? Pokud člověk vědomě přestoupil zákon a ví, že se dopustil zločinu, může následovat trest. Pokud si však člověk není vědom, že se dopustil něčeho špatného, neboť má rozum negativně ovlivněn nevhodnou zkušeností, měl by se spíše podvolit převýchově, terapii, nápravě či léčbě tak, aby po opuštění nápravného zařízení v trestné činnosti již nepokračoval.  Zde jsou kladeny nové požadavky na odborníky z oblasti psychologie, pedagogiky a teologie, aby připravili systém takové funkční převýchovy.  

10.  CENTRUM DUŠEVNÍ POMOCI

Taktéž by měla být zřízena tzv. centra duševní pomoci, kam by se člověk s duševními problémy mohl v akutních případech obrátit. Odborníci by mu zde pomohli zorientovat se v jeho problematice a nasměrovat ho na patřičná místa, kde by mu byla poskytnuta vhodná odborná pomoc. V situacích zoufalství, v rodinných vypjatých situacích, při tragédiích, při týrání a šikanování, při zdánlivě neřešitelných situacích atd. Sdílené trápení, poloviční trápení. Někdy stačí si o problému jen popovídat. Jindy je nutná odborná pomoc a někdy i dlouhodobá péče. Vždy je však potřeba najít řešení problému. Jednalo by se o záchytné stanice, kde by člověku byla poskytnuta „první duševní pomoc“. 

     Všechny výše uvedené návrhy reforem jsou načrtnuty jen v hrubých náznacích a bylo by zapotřebí odborné diskuze a získávání dalších hlubších poznatků, které by vedly k co nejvhodnějšímu, nejspravedlivějšímu a nejspokojenějšímu uspořádání všech zmiňovaných záležito