FILOSOFIE KRÁSY V HUDBĚ

Pythagorejci byli přesvědčeni, že vesmír existuje v dokonale fungujícím mechanismu založeném na přesných vztazích a proporcích uspořádaných v naprostém pořádku. Proto ho také pojmenovali „kosmos“- řecky pořádek.[1]  Proporce, míra a číslo ústí v harmonii chápanou jako sladění jednotlivých částí v dokonalý celek. Harmonie, pořádek a proporce jsou potom příčinou krásy, která je objektivní vlastností věcí splňující tato kritéria. Řád harmonie v sobě udržuje pohromadě nepodobné a různorodé věci, které pak svým uspořádáním v celek tvoří krásu. Důkazem je hudba jako správné sjednocení zvuků na základě číselných zákonů. Harmonii zvuků chápali jako podstatu vnitřního pořádku, kdy každý pravidelný pohyb vydává harmonický zvuk, a proto byli přesvědčeni, že i celý vesmír se svým pohybem nebeských těles vydává libou melodii - „hudbu sfér“. Lidé ji však neslyší. Odrazem hudby nebeské je hudba pozemská vnímatelná lidským smyslům. Hudbě přikládali velký význam a chápali ji jako sílu působící na duši, neboť zvuky rezonují v duši a ta s nimi souzvučí. Proto důrazně rozlišovali mezi dobrou a špatnou hudbu, která buď člověka zušlechťuje, nebo ho kazí. Požadovali, aby se v hudbě nepřipouštěla přílišná volnost a s ní spojené riziko negativního dopadu na společnost a zasadili se o to, aby byla dobrá hudba zákonem.

      „V pythagorovské tradici jsou lidská duše a tělo podřízeny stejným zákonům jako hudba, a s týmiž proporcemi se setkáváme také v kosmické harmonii, takže mikro- i makro- kosmos (svět, v němž žijeme, a celý vesmír) jsou propojeny jediným pravidlem, které je zároveň matematické i estetické.“[2] Řád a přírodní zákonitosti jsou tedy nedílnou součástí krásy, projevující se nejzřetelněji v hudbě, jako něčeho božského a nadpřirozeného.



[1] TATARKIEWICZ, W. Dějiny estetiky I. Bratislava : Tatran, 1985. 98 s.

[2] ECO, U. Dějiny krásy.  Praha : Argo, 2005. 82 s.

Více o kráse v knižní publikaci Antické a biblické pojetí krásy jako základ evropské kultury.