NĚMECKO

          V Německu jsem žila tři měsíce v cisterciáckém klášteře v Düsseldorfu. Byla to mimořádná a nezapomenutelná zkušenost. Poznala jsem, že je mi německé prostřední s německou kuchyní i německá nátura velmi blízká. Asi je to tím, že jsme s Němci žili po staletí pospolu a vzájemně jsme se ovlivňovali. Jejich smysl pro preciznost, řád, disciplínu a rychlost je příjemné pozorovat, ale já bohužel nejsem takových výkonů schopna. V tomto směru jsem spíše jako Italové – nad věcí a v pohodě. Přesto mi však moje „neschopnost“ pracovních výkonů vadí a u Němců ji obdivuji. Ale pozor! Právě ta jejich preciznost a pracovní nasazení „dokázala“ denně likvidovat tisíce a tisíce lidí v koncentračních táborech! Takže pracovitost není vše. Naopak. Důležitější je mít lásku, pochopení a druhé přijímat v jejich různorodosti. A tyto hodnoty jsem zažila opravdu nejvíce v italském prostředí. Připadá mi, že mám něco z Němců a něco z Italů. Ostatně, naše zem byla křižovatkou Evropy, kde se mísila etnika s vlivem Germánů, Římanů a Slovanů. Proto je naše národní sebepojetím tak komplikované. Nejsme zcela jednoznačně vyhraněni, jsme spíše jakýsi multikulturní národ. Někdo má předky spíše slovanské, jiný germánské, někdo má jižní temperament, jiný je zase více distingovaný atd.  Potřebujeme se proto učit vzájemnému porozumění a respektu v jednotlivých odlišnostech. 

          Německá preciznost však má i své hranice. Když jsme byli na Světovém setkání mladých v Kolíně nad Rýnem v roce 2005, na závěr celé akce pro statisíce mladých poutníků úplně zkolaboval přepravní systém. Bylo to něco neuvěřitelného, neboť v žádných jiných zemích se nikdy nic podobného nestalo. Samotní Němci byli ze svého fatálního neúspěchu zdrceni a my, zahraniční návštěvníci, po odeznění nepříjemných zážitků nakonec škodolibě potěšeni; ani Němci nejsou zcela perfektní.

           Přesto je Německo v současné době konzistentní stabilní zemí, kde člověk ví, co může očekávat. Němci, ač si to možná nechceme přiznat, zůstávají pro nás pořád jakýmsi „nedostižným vzorem“ a starším bratrem. A to nám možná způsobuje naši vnitřní nespokojenost. Měli bychom přijmout sami sebe i se svými nedostatky a naopak objevit v sobě vlastní originalitu a rozvíjet ji. To je možná cesta, jak vyjít z naší celospolečenské krize.