JAPONSKO

           V Japonsku jsem se octla sice pouze na jeden den, ale o to víc na mě návštěva země s tak odlišnou kulturou velmi zapůsobila. Během letu do Austrálie jsme měli na letišti v Tokiu celodenní pauzu, a proto ji naše malá skupinka ráda využila k návštěvě nedalekého budhistického poutního místa Narita. Mohli jsme tedy poznat japonskou kulturu přímo uprostřed jejího náboženského života. Okrsek Naritu tvořilo několik chrámů postavených v typickém japonském architektonickém stylu. Celek působil velmi vznešeně a harmonicky, přítomní tamnější poutníci projevovali ke svému náboženskému kultu patřičnou úctu. Krása, malebnost i důstojnost místa dokládala, že náboženství má pro život nejrůznějších kultur nenahraditelné místo a stává se jakousi podstatou každého společenského seskupení. Právě proto má být respektováno a ceněno, což jsme také jako návštěvníci z řad katolického vyznání přirozeně vyjádřili v čele s naším knězem doprovázejícím naši skupinku na Světové setkání mladých. Potom se naskýtá otázka, jak je možné, že vznikají náboženské konflikty? Pokud respektujeme víru jeden druhého, nemůže k nim přece docházet. Pravděpodobně pravými důvody tzv. náboženských válek není náboženství samo, ale jiné cíle. Především majetkové, ziskuchtivé, mocenské, a tyto nešvary se v lidstvu vyskytovaly a vyskytují napříč všemi politickými spektry dodnes.

          Přestože je Japonsko zajímavá země, nemohla bych zde žít. Nezvykla bych si na tak diametrálně odlišné prostředí. Všude kolem japonské nesrozumitelné nápisy, které Evropanovi  způsobují ještě větší pocit dezorientace, jízda vlevo, zcela jiná fyziognomie lidských tváří, jiná architektura i chování lidí, zkrátka jsem si chvílemi připadla, jak na jiné planetě.  Obdivuji všechny, kdo mohou odejít do cizích míst a žít uprostřed odlišných lidí v jejich jiném kulturním prostředí.

           Ale jedna věc byla moc milá. Japonská úslužnost. Když jsem si na letišti ve free zóně kupovala úžasnou zrcadlovku Nikon, prodavač se mi několikrát ukláněl se sepjatýma rukama až k pultu. To se mi ještě nikdy nestalo. Zvláště ne v dobách socialismu, kdy jsme byli od prodavačů zvyklí spíše na aroganci a pohrdání. A tyto projevy bohužel v naší společnosti přetrvávají dodnes. Proč se Japonci uklánění a Češi sebou pohrdají? Asi proto, že ti první si sebe váží, zatímco my nikoli. Proč? Proč si sebe nevážíme? Asi jsme se v sobě zklamali. Nejsme tím, čím bychom chtěli být. Podívejme se na Japonce, čeho všeho v posledních desetiletí dosáhli. Mají právem být na co hrdi. Srovnejme pak nás, čeho jsme dosáhli nebo spíše, co jsme ztratili. Potřebujeme opravdu obnovit naše ztracené sebevědomí na základě objevení pravé národní identity, která je ukryta v naší historii. Jedině obnovením úcty k hodnotám předků můžeme znovu nabýt úctu jeden k druhému v současnosti i budoucnosti. Říká se tomu předávání tradice. A pokud byla naše tradice v roce 1918 přerušena či zničena, je zničen i celý národ. Neboť národ nese jeho kultura a hlavním centrem kultury je náboženský kult. Pokud ten se vytratí, ničí se kultura a s ní i celé duchovní klima národa. Potom není národ spjat v jedno, ale rozeštván proti sobě. Lidé si pak nejsou bratry, ale vlky. Záleží tedy na nás, zda-li obnovíme ztracenou hodnotu vlastního národního dědictví a budeme se hrdě hlásit k víře našich předků, jako Japonci k tradici svého Japonska.