IRSKO

          V Irsku žije moje mladší sestra se svojí rodinou, takže jsem měla díky ní možnost tuto krásnou zemi navštívit již několikrát. Kromě rozlehlých a vždy čerstvě zelených luk a strání, na kterých se romanticky pasou spokojené krávy, mě zaujali tamější obyvatelé svojí přátelskostí, velkorysostí a otevřeností. V mnohé svým pozitivním přístupem připomínají Italy asi proto, že Irsko je taktéž katolická země. Jsou zde zakázané interrupce, což je cítit přímo ze vzduchu, neboť když zem není zbrocena krví nevinných dětí, dýchá se zde mnohem lépe, než například u nás. Zkrátka, když jsem v Irsku, dýchám z plných plic, abych měla sílu vrátit se zase do naší „zamořené republiky“.

          Moje neteř zde navštěvovala školku a byla z ní tak nadšená, že do ní chtěla chodit i v neděli. To mě velmi zaujalo, neboť já osobně mám se školkou u nás špatné zkušenosti. Proto jsem se rozhodla podniknout exkurzi do irského školního systému a opravdu, byla jsem nadšená i já. Nejvíce mě zaujalo, jak se učitelky k dětem chovaly. Nikoli autoritativně, ale zdálo se, jakoby jim přímo sloužily. Sklonily se k nim a pomáhaly jim se všemi úkoly, vše dělali všichni společně ve velmi milé a uvolněné atmosféře. Za jeden vyučovací odpolední blok prošly děti velkým množstvím pečlivě připravených aktivit, při kterých si rozvíjely dovednosti rozumové, pohybové, umělecké, paměťové, literární atd. Hned bych se takového tvůrčího programu zúčastnila i já sama. Nyní moje neteř chodí do školy, kam nastoupila podle irských zákonů ve svých čtyřech letech a do roka se naučila číst, psát a počítat. V pěti letech je již díky irskému vzdělávacímu systému gramotná a ze svých školních úspěchů i velmi spokojená, včetně rodičů a příbuzných. Myslím, že bychom si měli vzít v tomto směru z Irska příklad. Rozhodně bych chtěla zavádět i v naší zemi vzdělávání malých dětí, neboť k tomu mají velké dispozice a potenciál. Neměli bychom děti zanedbávat, ale naopak, měli bychom jim poskytovat přesně to, co ke svému pozitivnímu růstu v daném věku potřebují. A rozvoj rozumových, paměťových i sociálních dovedností k tomu jistě patří.

          Irsko mi také pomohlo začít si vážit Habsburků. V porovnání s tím, co pro Iry v historii udělali, nebo spíše neudělali, jejich okupanti Angličané a co v naší zemi bylo vybudováno za čtyřsetletého panování Habsburků, je rozdíl přímo do očí bijící. České baroko, zámky, školy, nemocnice, novorenezanční budovy, úřady, paláce, muzea, divadla, parky, velké chrámy i malé kostelíky v malebných vesnicích, to vše se u nás přirozeně rozvíjelo pod habsburskou patronací. Takové množství historických památek včetně rozvoje umění a vědy v Irsku nenajdeme, neboť Angličané irskou kulturu nejenže nepodporovali, ale navíc ji brzdili, pronásledovali, ničili. Obyvatelé této krásně země nechali umírat v době hladomoru, který navíc využívali pro své politické cíle. Výsledek kulturní devastace je ten, že Irové nemluví již svojí mateřštinou, ale jazykem svých utlačovatelů – angličtinou. Zato však my Češi nemluvíme němčinou, nýbrž svojí češtinou, což dokazuje fakt, že náš jazyk nebyl za Habsburků potlačován, ale měl možnost přirozeně se rozvíjet. Potvrzuje to i vysvědčení mé prababičky z rodu 1910, kde není jediné slovo německy a dokonce k mému údivu zde není uveden ani předmět německý jazyk. Jak to tedy s tím germánským útiskem je? Hledejme v naší historii objektivní pravdu a odstraňme nánosy národnostních propagandistických hesel překrucujících naše dějiny. To je náš současný úkol. 

           Možná, že s Iry máme společného víc, než se zdá. Říká se, že to byli právě oni, kteří na naše území jako úplně první misionáři přinesli základy křesťanské civilizace. Možná právě proto se v jejich spolčenosti i v jejich zemi cítíme opravdu velmi dobře, jako bychom byli spojeni jedním silným poutem. Svatý Patrik, patron Irska, je ostatně u nás velmi dobře znám a má svůj respekt. Země svatého Patrika i nadále láká svojí překypující svěžestí nejen své krásné přírody, ale i krásou stále živé a pevné duchovní stability překonávající i nepřízeň osudu irského národa.