FRANCIE

           Ve Francii jsem byla několikrát a pokaždé na mě zapůsobila jinak. Někdy dobře, jindy hůř. Zažila jsem zde moje úplně první Světové setkání mladých v Paříži v roce 1997. Nejvíce mě tehdy zaujal Kiko Argüello, zakladatel Neokatechumenátní cesty, s nímž jsme měli po hlavním programu s papežem setkání další den s tisíci mladými z nejrůznějších zemí světa. Během jeho horlivé a zapálené promluvy na mě zapůsobila nejvíce jeho pokora. Poprvé jsem se snad setkala s pokorným člověkem. Nebyl však nijak tichý či uhlazený, ale velmi nadšený, plný entuziasmu, odvahy, výřečnosti, elánu a v tom všem vynikala právě ona pokora. Později jsem zjistila, že pokora je božská ctnost a ne každý ji samozřejmě má. Kiko se tedy od té doby stal pro mě vzorem pravého křesťana a velmi ráda sleduji jeho duchovní vývoj a rozvoj, neboť je podobně jako já umělec. Proto je mi blízký. Kromě obrazů a nástěnných maleb realizuje i nádhernou architekturu a dokonce i komponuje orchestrální hudbu. To vše dělá pro oslavu Boha a k duchovnímu prospěchu druhých. Jeho koncert při setkání mladých v Madridu z roku 2011 je možné vidět zde. Francie na mě tedy nejvíce pozitivně zapůsobila právě tímto setkáním s Kikem v roce 1997 a od té doby se mi změnil život. Začala jsem se více orientovat na církev s novou evangelizací a méně se zajímat o kariéru a světská lákadla.  

           Francie má krásné památky díky své bohaté historii a Francouzi jsou velmi sebevědomí až nepřístupní. To mi trochu vadí, a proto bych zde asi nikdy pořádně nezapadla. Francouzky jsem se přestala učit, neboť jsem zjistila, že se tento jazyk se svojí výslovností a složitostí snad nedá ani naučit. S Francouzi jsem tedy raději mluvila anglicky, což snížilo jejich sebejistotu a mohli jsme si tak být více rovni. Po této zkušenosti raději se všemi cizinci hovořím anglicky, včetně Němců, protože dotyční nemají jazykovou převahu a nenadřazují se. Učím se už jen angličtinu pro komunikaci se světem a moji oblíbenou italštinu, protože Italové se nad vás nepovyšují, ale povzbuzují. Mluvit s nimi italsky je obohacující, zábavné, přirozené a dokonce i terapeutické.  Francie pro mě zůstává především místem plným historie a krásných gotických památek, které stojí zato je vidět, ale žít bych zde nechtěla.